Zprávy z Kambodže - deník č. 3

Středa, 7.10. 

Dnes jsme byli v Phnom Penhu nakupovat materiál na dětský hrací pokoj. Něco takového, jako Phnompenhský trh jsme nikdy nezažili. Maj tam na hromadách opravdu všecko, od nití, přes semínka na sázení po dětské hračky, oblečení, nádobí, no prostě všecko. 

Vybrat látku na závěsy a lino byla docela fuška, ale nakonec jsme to zvládli mezi hromadou šicích strojů, které tam snad na tý ulici i vyráběli. Jsou sice předpotopní, ale dá se na nich určitě šít. V Sunshine House jich máme několik. 

Barvy na stěny jsou tu hodně drahé, asi tak 2x dražší než u nás. Prý jsou ty místní levnější, ale zase nevydrží. Takže jsme za veškerý materiál zaplatili pěkný balík, na druhou stranu ale budou mít děti pokojík, jaký tu zatím není. 

Jinak je Phnom Penh zážitek sám o sobě. Na jednoho člověka jsou snad minimálně 3 dopravní prostředky, všichni jezdí všemy směry.

Po cestě zpátky jsme potkali spoustu naplněných aut mladýma holkama. Právě je odváželi z místních továren, kde pracují. V jednom multivanu jich sedělo klidně i 20. Prý tu většinou rodiny posílají pracovat mladé holky, kluky posílají do školy. Vydělaj si tak kolem 50 USD měsíčně. Učitel jako státní zaměstnanec  si vydělá kolem 30 USD. Stejně jako doktor ve státní nemocnici. Proto musí mít ještě vedlejšák, který dělá po nocích. 

Mysleli jsme si, že ženy a muži jsou si tu docela rovný, aspoň to tak na první pohled vypadá. Tak jsme se zeptali Pushpy a ta říkala, že to není pravda. Ženy prý vykonávají těžší práci než muži. S výjimkou našeho dalšího řidiče „Lavsonga“, který prý doma odevzdává manželce i výplatu a ona určuje, za co se utratí.  On je teda fakt hodnej, Pushpa se dnes dost vyřádila i na něm. Na druhou stranu se jí nemůžeme divit, protože pracovní morálka a efektivita kambodžanů je snad ještě horší než ta naše. 

Náš večerní obřad: 

Každý večer v 7 hodin zamkneme všechny cennosti do plechové krabice a přesunem všichni společně do přízemí do naší provizorní koupelny. Pak se zas všichni přesuneme zpátky nahoru, zapálíme františka, schováme veškeré hygienické potřeby před krysama do jiného boxu a s klíčkem od plechové bedny zalezeme do stanových moskytiér. Je to taková malá klícka, vypadá jako stan z Decathlonu pro jednu osobu, jen je dírkatej. Ester přijde příhodnější to popsat jako každovečerní uléhání do rakve s poklopem. Pushpa ji nepoužívá, protože má klaustrofobii. Je vážně vtipná. Po první noci se nás ptala, jak jsme se vyspali a jestli se nám líbilo to ticho. Tak jsme jí řekli, že tu rozhodně žádné ticho nebylo a že jsme se moc nevyspali, což ji dost překvapilo. My jsme se jí na oplátku zeptali po několika dnech, jestli jí se už spí lépe (první noc totiž nespala kvůli dětem). Vykřikla, že ne a že tady vlastně nikdy nespí dobře kvůli komárům, dětem a kdoví čemu ještě. Dobře se vyspí pouze u sebe doma v Phnom Penhu. Vtipné. 

Dnes jsme prali, což v překladu znamená, vymáchali jsme si oblečení v nějakém prášku, co jsme tu dostali a v dešťovce. Na pověšení  jsme dostali kus drátu. V House of Progress, kde jsme se byli včera podívat, jsme viděli pračku. Tak jsme Pushpě řekli, že se děti ze Sunshine House mají na  co těšit, až vyrostou a přestěhujou se tam. Znovu vykřikla, že v žádném případě, že pračku děti budou mít a používat až jednou ve svém vlastním. Do té doby musí prát jako my (tak nevíme, k čemu ji tam mají). 

V noci jsme slyšeli kobru. Teda Ester a Ondra slyšeli kobru, Jana spala. Ještě že tak. Byla hrozně hlasitá, měla určitě aspoň metr.  Pushpa nás před nima varovala, říkala ale, že před nimi máme utíkat. No nevíme, kam bysme z našich rakviček utekli. 

Už si začínáme pamatovat jména některých dětí a taky známe jejich překlady. Je tu chlapeček, co se v překladu jmenuje Nudle. Nebo jinej, co se jmenuje „Somrt“. 

Taky jsme dnes zjistili, že kromě nedělního schromka, každovečerních modlitebek je v sobotu ještě biblické vyučování. Jezdí sem na to speciální učitel. Večer, když se modlíme, musíme mít zavřené oči. Když je necháme otevřené, děti nás na to občas upozorní. Sami ale taky podváděj. 

Pushpa na 3 dny odjíždí pryč. Takže nebude ani internet, ani zábava. Prý máme práce dost. Dnes jsme vymalovali dětskou místnost, zítra se vrhneme na nátěr poliček a asi položíme lino. 

Dnes v noci jsme měli o zábavu postaráno. Ještě než jsme se uložili k spánku, začali kolem naší chýšky běhat kluci s baterkami. Mysleli jsme, že honí hady a místo toho to byl nějaký zloděj. Takže už máme opravdu na vlastní kůži všechno, šváby, hada, gekony i zloděje. Ale zřejmě se vylekal a teď se týden neukáže. Brenda (Irka, co tu žije se svým čínským manželem) říkala, že oni mají holt hlídací psy. Ty naši prej stojí za houby. Holt je na zloděje sezóna. 

Ráno jsme si s Pushpou povídali o AIDS. Říkala, že dnes už je to trochu jiné, než před lety, když tu začínala. Léků je docela dostatek a nejsou díky různým neziskovkám a nadacím (např. Eltona Johna nebo Clintna) ani moc drahé. Spíš je to v Kambodži v tuto chvíli stále problém ohledně informovanosti a vzdělanosti v této oblasti. Většina nemocnic se např. stará o nastávající maminky a podává jim léky, taky dětem, co se narodí, takže je reálná šance, že děti budou zdravé. Tady v děcáku je jeden chlapeček, jehož rodiče oba měli AIDS. On byl taky po narození pozitivní. Ale začali mu dávat okamžitě léky a po dvou letech mu vyšli testy negativní. Od té doby je čistý. Taky prý existují léky, které je možné použít jednorázově, když člověk např. přijde do styku s krví nakaženého. Před lety, když Pushpa začínala, tak ji mnohé nemocnice s dětmi vůbec nechtěli přijmout, pokud tam neměli registrovanou matku. Z jejího vyprávění jsme ale vyrozuměli, že nemocnice, které dnes fungují, jsou ruské, japonské, nebo jiné zahraniční. 

Taky je to tu legrační s léky. Ptali jsme se, jestli je těžké je sehnat. Říkala, že ani ne, ale často jsou ty léky v lékárně kradené z nemocnic a nebo ne tak kvalitní. 

Když jsme jeli ve středu do Phnom Penhu, narazili jsme na vojáky s tanky. Ptali jsme se, co se děje. Pushpa říkala, že prý jsou neustálé nepokoje na hranicích mezi Kambodžou a Thajskem. Přetahujou se o území s různými chrámy. Situace je taková, že Thajsko je podporované Američanama, Kamdobža tudíž přijímá pomoc od druhé strany, tzn. Od Číňanů a Vietnamců. O to víc, Američani podporujou Thajsko. Neřešitelná situace. Prý jsou to ale většinou Thajci, kdo nepokoje vyvolávají. Říkala, že se modlí, aby nebyla válka, protože je to tu všecko takové trošku na vodě. Myslíme tím situaci. 

Sobota, 10.10.

Pořád ještě si nemůžeme zvyknout na to, jak tu běží dny. Vstáváme ještě dřív než slepice a teď v 7 hodin už sedíme v pelíšku a venku je tma jak o půlnoci. Dnes nám řekli, že co se týče zlodějů, tak raději vůbec nemáme v noci vycházet, ani po dvou, protože hážou kameny a vykřikují, že nás chtějí zabít. Ještě že jim nerozumíme. Jsou často opilí a nebo berou drogy. 

Dnes jsme skoro dokončili dětský pokojík. Na prehistorickém šicím stroji jsme ušili závěsy a pytle na hračky a natáhli lino. Doslova natáhli, protože je jak guma. Všechno, veškerý materiál a vůbec, je tu strašně ale strašně nekvalitní (to je ještě slušně řečeno). Ošetřovatelka Brenda nám řekla, že její manžel už to vzdal, protože mu toto prostředí a to, jak se všecko rychle zkazí a nic nejde tak, jak má, bere veškerý elán do toho, něco spravovat nebo stavět. Na druhou stranu jako jediní tady mají střechu z tašek, jak je známe od nás. My máme nahoře slámu a krysy dnes byly fakt hodně otravné. Ještě že máme naše moskytiérové rakvičky  

Ondru přepadla běhavka. Nevíme, jestli je to z jídla, desťovky, nebo něčeho jiného. Nejspíš z obědové polévky, i když nám se nezdála tak špatná  Tak snad ho to brzo přejde. Dostal Smectu a slivovici. 

Děti tu běhaj rychleji než malí gepardi, na druhou stranu neumí kliky a svíčku. Tak jsme je to naučili a rázem jsme v jejich očích stoupli. Už si na nás nedovolí tolik, co dřív. 

Po několika dnech práce jsme zjistili, že se už Pushpě ani nedivíme, že je taková rázná a ty svoje podřízené pořád tak honí. Je jich tu docela dost a přitom se pořádně nic neudělá. Vždycky, když se řekne něco do pléna, tak se toho málokdo iniciativně ujme. Musí se jim to vždycky párkrát zopakovat a pak už to jde. Pro její malajskou povahu je to asi ještě náročnější, než pro nás. 

Taky jsme dnes poznali, proč nám občas tak divně chutná. Když dětem dojde jar, myjou nádobí v pracím prášku. 

Úterý, 13.10.2009 

Dnes v noci jsme měli návštěvu, doslova v posteli. Esterku přepadla myš. Začíná přituhovat. Jana už zabila 2 šváby a Ondra skoro zápasil se svrabem. Nakonec se z toho zřejmě vyvinula nějaká potní vyrážka, nicméně díky ní jsme se dozvěděli, že svrab je tu naprosto běžná záležitost. Mají na to dokonce masti a léky, které by měly zabrat za 1 den, jen nevíme, jak bychom si vyprali. Na 80 stupňů to tu nevytopíme. 

Pushpa se dnes vrátila z Phnom Penhu a informovala nás o tom, že naše peníze použili jako depozit na pozemek, který v Phnom Penhu chtějí koupit. Už jsme psali, že tu mají v podstatě Sunshine House, kde žijí všechny děti, když postoupí na druhý stupeň, tak se přestěhují do House of Progress (ten je v Kompong Speu) a nakonec by se měli přestěhovat do Phnom Penhu ti, kteří budou chtít studovat na univerzitě. Celý pozemek má stát 75,000 USD a je to asi 440 m2. Puspha nám dá fotky, takže vám je potom ukážeme. 

Pushpě se náš dětský pokojík líbil, dala nám teď na starosti recepci. Teda něco, z čeho jednou bude recepce. Takže zítra jedeme znovu nakupovat. Snad se dostaneme i na internet.