Pohádka o daru

Toho dne bylo Slunce obzvláště rozmrzelé, protože zaspalo a nestihlo vyjít včas. Navíc se z postele vykutálelo špatnou stranou, takže bylo i pěkně vykutálené.  A aby na to rychle zapomnělo, rozhodlo se spravit si náladu pozorováním lidí.

Posadilo se do svého nebeského křesla, trochu ostřeji zasvítilo na kukuřičné pole, vyrobilo si pár popcornů, a už začalo hledat, co se to dnes děje na světě zajímavého. 

Tou dobou se vracel  jeden velmi starý muž do vesnice, ve které se kdysi dávno narodil. Ještě jako malý chlapec se vydal do světa, aby se vyučil užitečnému řemeslu a třeba i našel šťastnější kraj, než byl ten jeho. Vyrůstal sám, bez rodičů, a tak se o sebe uměl odmalička postarat. Dokázal si upéct chleba na cestu, zvládl postarat se o dobytek, zastal lecjakou práci na statku. Také se naučil, že ne vždy svítí slunce, a že ne vždy se najde suché dříví ve chvíli, kdy je právě potřeba. Zvykl si každé ráno, než se vydal na další pouť, nasbírat otep suchých větví a naplnit tlumok šiškami borovic, modřínů i smrků, aby si mohl další večer rozdělat oheň. 

Tak přišel do pusté krajiny - bez stromů, bez zvířat, jakoby bez života. U cesty seděl hladový člověk, prokřehlý zimou, a prosil chlapce, zda by se s ním nerozdělil o trochu jídla. Chlapec rozlomil chléb, polovinu daroval starci, a ještě mu přidal dřevo a šišky, aby se muž mohl ohřát u ohně. Nečekal na díky a vyrazil ke vzdálenému obzoru, protože den ještě nekončil. Spoléhal na to, že do večera objeví nějaký les, kde si nasbírá dřevo i pro sebe.  Ale žádný les nenašel, a tak, aby nezmrzl, raději pokračoval v cestě celou noc. Hvězdy mu přívětivě svítily na cestu. 

Ráno dorazil do královského města, kde to hučelo a hlučelo, davy lidí proudily sem a tam.  Chvíli si prohlížel honosné domy i malé domky, až se ocitl na malém náměstíčku. Tu ho do nosu uhodila příjemná vůně sladce vypečené vánočky. Velice rychle našel pekařství a ejhle – u dveří visela cedulka, že mistr pekařský přijme učedníka!  Tak se chlapec začal učit péct voňavé rohlíky, slaďoučké koláče a máslové croissanty. Brzy rozuměl pekařskému řemeslu jako málokdo. Mistr ho měl pro jeho poctivost a píli rád., dokonce tak, že ho přijal za vlastního a pekárnu mu předal. 

Chlapec dospěl, vychoval několik učedníků, zestárnul. Už to nebyl chlapec, ale šedivý stařeček, který zatoužil ještě jednou uvidět rodnou vesnici. Předal pekárnu svému synovi a vydal se na cestu. 

Právě na této cestě ho zastihlo mrzuté Slunce, které pálilo ostošest. Stařec k smrti unavený procházel nehostinnou planinou a zatoužil po chvíli odpočinku ve stínu.

A světe, div se! Najednou se před ním objevil les. Pohled na chladivou zeleň popohnal jeho krok, takže brzy odpočíval pod mohutným stromem a poslouchal zpěv ptáků. Z příjemného odpočinku ho vyrušil mladík, přisedl k unavenému muži a nabídl mu kus chleba a sýra. Stařec se pustil hladově do jídla a chasníka se zeptal,  kde se vzal ten les. Vyprávěl mu, jak tudy ještě jako chlapec procházel a žádný les tu nerostl. Chasník odpověděl: „Můj děda dostal před mnoha lety od jednoho muže plný tlumok šišek. Vyloupal z nich semínka, zasadil je, a z nich vyrostl tento les.“ 

Slunce dojatě zamáčklo slzu, rozmrzelost ho úplně přešla, a když šlo večer spát, vidělo jak nebem proletěla kometa a mířila někam nad Betlém. Z toho bude určitě něco zajímavého, pomyslelo si Slunce, a na další den si pro jistotu nařídilo budíka.